S ohledem na současnou situaci s onemocněním SARS-CoV-2, tzv. COVID 19, se množí dotazy zaměstnanců poskytovatelů zdravotnických služeb (nemocnice, ambulantní lékaři, osádky RPZ apod.), zda je možné nákazu koronavirem považovat za pracovní úraz.
Pracovní úraz
Dle našeho názoru nesplňuje nákaza koronavirem jeden z hlavních zákonem požadovaných prvků. Jak uvádí ust. § 271k zákoníku práce, pracovním úrazem se rozumí „poškození zdraví nebo smrt zaměstnance, došlo-li k nim nezávisle na jeho vůli krátkodobým, náhlým a násilným působením zevních vlivů při plnění pracovních úkolů nebo v přímé souvislosti s ním (§ 273 a 274)“. Nákaza tedy nesplňuje podmínky požadované zákonem pro to, aby mohla být uznána pracovním úrazem, nicméně je zde ještě možnost podřadit takové onemocnění pod nemoc z povolání.
Nemoc z povolání
Zákoník práce definuje nemoc z povolání jako „nemoc uvedené ve zvláštním právním předpisu“. Ust. § 269 odst. 3 zákoníku práce pak uvádí, že „zaměstnavatel je povinen nahradit zaměstnanci škodu nebo nemajetkovou újmu vzniklou nemocí z povolání, jestliže zaměstnanec naposledy před jejím zjištěním pracoval u zaměstnavatele za podmínek, za nichž vzniká nemoc z povolání, kterou byl postižen.“ Pro určení nemoci z povolání je tedy podstatné, zda je toto onemocnění uvedeno ve zvláštním právním předpisu, kterým je nařízení vlády č. 290/1995 Sb. (dále jen Nařízení), kterým se stanoví seznam nemocí z povolání, ve znění pozdějších předpisů a zda zaměstnanec pracuje v takových podmínkách, které umožňují vznik nemoci z povolání.
- Podmínka uvedení nemoci v Nařízení – v samotném nařízení není přímo uvedeno onemocnění Covid 19, nicméně je podřaditelné pod položku 1 kapitoly V., Nemoci přenosné a parazitární. Je třeba také uvést, že samotná absence konkrétního onemocnění v Nařízení ještě nic neznamená, když zákoník práce uvádí, že jako nemoc z povolání se odškodňuje i nemoc vzniklá před jejím zařazením do seznamu nemocí z povolání, a to až tři roky zpětně
- Podmínka práce v podmínkách umožňujících vznik onemocnění. Tato podmínka bude bez dalšího splněna ve zdravotnických zařízeních pečujících o pacienty s onemocněním Covid-19 za předpokladu, že postižený zaměstnanec vykonává práci, u níž je prokázáno riziko nákazy.
- Podmínka potvrzení laboratorním vyšetřením. Zaměstnanec by samozřejmě měl skutečnost, že prodělal onemocnění Covid-19 prokázat laboratorním vyšetřením, tedy pozitivním testem na toto onemocnění.
- Podmínka utrpěné bolesti. Pacient zcela bezpříznakový by dle našeho názoru neměl mít nárok na odškodnění utrpěné bolesti, pokud žádnou bolest neutrpěl. Postižený zaměstnanec by tedy měl vykazovat příznaky onemocnění Covid-19.
V případě nemoci z povolání je oproti pracovnímu úrazu nedocenitelná výhoda ve prospěch zaměstnanců ta, že není potřeba prokázat příčinnou souvislost mezi nakažením a prováděnou prací, postačí, že je možné se v práci nakazit, tedy že pracovní podmínky riziko nákazy umožňovaly. Tedy kontakt s nakaženými pacienty nebo spolupracovníky (u nemocnic a jiných lůžkových zařízení se bude tato skutečnost spíše předpokládat, u členů hasičského sboru, policie nebo jiných osob v tzv. „první linii“ bude třeba kontakt prokázat).
A jakou náhradu může tedy zaměstnanec nakažený koronavirem po zaměstnavateli požadovat? Dle našeho názoru bezpochyby bolestné, které je stanoveno podle závažnosti onemocnění na 50-200 bodů (12.500,- Kč – 50.000,- Kč) pro těžší případy vyžadující hospitalizaci či dlouhodobé léčení pak 401-600 bodů (100.250,- Kč – 150.000,- Kč), ztrátu na výdělku (rozdíl mezi částkou, kterou by zaměstnanec vydělal a částkou, kterou obdržel po dobu karantény nebo pracovní neschopnosti od zaměstnavatele či ČSSZ), a samozřejmě tzv. trvalé následky, pokud by onemocnění takové následky na zdraví nakaženého zaměstnance zanechalo.
Tento článek vychází mimo vlastního právního posouzení též ze Stanoviska výboru Společnosti pracovního lékařství ČLS JEP k podmínkám uznání nemoci COVID-19 za nemoc z povolání ve smyslu nařízení vlády č. 290/1995 Sb. k datu 25.3.2020, které zaujalo k dané problematice shora uvedený postoj.
