Za stejnou práci náleží stejná odměna, je jedno, zda mzda, plat nebo odměna z dohody. Tuto skutečnost zaručuje ustanovení § 110 zákoníku práce. Je tedy běžné, že například poštovní doručovatelé v jedné poště mají při stejné pracovní náplni stejnou mzdu.
Doposud se však všeobecně mělo zato, že dané pravidlo platí primárně pro každou jednotlivou pobočku či závod a zaměstnavatelé působící v různých regionech nabízeli jinou výši odměny v návaznosti na náklady života v daném regionu, nezaměstnanost (nalákání zaměstnanců) a další faktory.
Této praxi však učinil přítrž rozsudek Nejvyššího soudu České republiky (dále jen „Nejvyšší soud“), který se pod sp. zn. 21 Cdo 3955/2018 ze dne 20. července 2020 zabýval nerovným odměňováním zaměstnanců vykonávajících stejnou práci v rozdílných regionech.
Nejvyšší soud dospěl k názoru, že je dovolání proti rozhodnutí okresního a krajského soudu, které vyhověly stěžovateli na rozdílnost výše mzdy v Praze a regionech, neopodstatněné a rozsudkem jej zamítl. Ve svém rozhodnutí vyslovil nesouhlas s názorem žalované, která shledává důvody pro rozdílné odměňování jejích zaměstnanců ve skutečnosti, že v jednotlivých regionech, v nichž žalovaná působí, panují rozdíly v nákladech na uspokojování životních potřeb (zejména v cenách ubytování, dopravy, zboží a služeb). Nejvyšší soud upozornil, že zákoník práce obsahuje jednoznačnou definici toho, jaká hlediska mají být pro „obtížnost pracovních podmínek“ posuzována. Dle ustanovení § 110 odst. 4 ZP se pracovní podmínky posuzují podle obtížnosti pracovních režimů vyplývajících z rozvržení pracovní doby, například do směn, dnů pracovního klidu, na práci v noci nebo práci přesčas, podle škodlivosti nebo obtížnosti dané působením jiných negativních vlivů pracovního prostředí a podle rizikovosti pracovního prostředí. Soud tedy nepovolil rozšiřující výklad tohoto ustanovení o regionální srovnání životních podmínek a nákladů. Tímto rozhodnutím tedy dal jasně najevo, že stejná práce má být stejně odměňována bez ohledu na místo výkonu.
Jakkoli je rozhodnutí Nejvyššího soudu spravedlivé a v souladu se zněním zákona, lze očekávat, že platy mezi Prahou a regiony vyrovnány nebudou. Předmětné rozhodnutí může způsobit značné ekonomické dopady na zaměstnavatele, což není v dnešní době vítanou skutečností. S ohledem na závažnost pro běžný život a případné zahlcení soudů spory o rovné odměňování dojde pravděpodobně ještě k podání ústavní stížnosti a následně lobbování za změnu zákona tak, aby rozdílné odměňování bylo umožněno.
